Izrael – hledání betlémské hvězdy

Když jsem psal reportáž o naší pouti po Izraeli, tak jsem se nějak rozepsal o navštívených místech a reportáž narostla skoro na patnáct listů. Protože by to stejně nikdo nečetl (ani neotiskl), tak jsem nakonec vynechal téměř všechny popisy míst, ty si můžete snadno najít na internetu, a pokusil jsem spíše sepsat své dojmy z cesty. I když ty popisy nakonec jsou u fotografií z jednotlivých míst.

Na podzim roku 2017 jsme se vydali na pouť po Izraeli. Izrael leží na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie u pobřeží Středozemního moře. Letecká trasa Praha – Tel Aviv je dlouhá asi 2700 km a letadlo ji zvládne v čase kolem 3,5 hodiny. Izrael je známý především archeologickými vykopávkami a historickými pamětihodnostmi. A právě za těmito zajímavostmi jsme se sem především vydali. I když jsme nepohrdli ani koupáním v Mrtvém moři.

Izrael je významnou zemí pro všechny věřící bez rozdílu víry. Je totiž kolébkou hned tří náboženství – judaismu, křesťanství a islámu. Pro židy je zemí zaslíbenou, pro křesťany je místem, kde se narodil a také je pohřben Ježíš Kristus, a tedy zde byly položeny základy křesťanské víry. Muslimové jej uznávají jako působiště svých nejvýznamnějších proroků. Věděli jste například, že Ježíš Kristus je pod jménem Isá v Islámu uznáván jako jeden z proroků Božích? Obdobně islám uznává i neposkvrněné početí jeho matky, Panny Marie. Zkrátka křesťané, muslimové i židé toto území označují za Svatou Zemi. A po celá staletí byli ochotni vézt o toto území stále nekončící války.

A nyní již k vlastní cestě. Po příletu na Tel Avivu jsme odjeli autobusem na místo našeho prvního ubytování do košer hotelu Eden v Tiberias nedaleko Galilejského jezera. To že byl hotel košer znamenalo, že se zde podávala pouze košer strava, a proto zde mohli být ubytování i židé. S námi zde bydlela ještě skupina vojáků. Je to zvláštní pocit, když jdete na večeři a vedle vás na stole leží samopal se třemi plnými zásobníky zdánlivě bez dozoru, protože jeho majitel stojí někde u rautového stolu s jídlem a vybírá si večeři.

Košer kuchyně znamená, že jsou dodržována určitá pravidla při podávání jídla. Mezi nejzákladnější patří například zákaz míchání masa a mléka, takže si nedáte třeba hovězí na smetaně, ale musí být jiná omáčka. Svíčkovou tu také mají, jen je v ní více zeleniny a místo kravského mléka používají mléko sójové či mandlové. Dokonce na přípravu masitých a mléčných pokrmů musí být rozdílné nádobí. Maso není košer vepřové, koňské a králičí. Z ptáků se nesmí jíst dravci, ale běžně chovaní ptáci se mohou jíst bez omezení (kuře, husa, kachna, krůta). Košer ryby zase musí mít zároveň ploutve a šupiny. Takže mořské plody, úhoře či sumce si v košer hotelu také nedáte. Bezproblémové je zato ovoce, zelenina a různé saláty. Ty jsou v bohaté míře ke každému jídlu. Jen musí být dobře umyté, aby v nich nebyli broučci či červík. To by byla kombinace s masem. Ale zase na snídaní klidně může být vajíčko a mléko, ale nedostanete k tomu párek. V košer hotelu nejsou zakázané kombinace vůbec nabízeny, takže si je prostě ani dát nemůžete. V Palestinských hotelích to tak přísně neberou. Ale jídlo mají dobré a nikde s ním nebyl problém.

Hned po příjezdu do hotelu jsme byli upozorněni, že se nedoporučuje po setmění vycházet ven. Tak jsme první večer nikam nešli. Až druhý večer jsme se po setmění vydali na obhlídku nočního města Tiberia. Cestou nočním městem jsme potkali velmi málo lidí, kteří by šli pěšky. Zato aut jezdilo celkem dost. Setmělým městem jsme dorazili až k nějakému obchodnímu domu, do kterého jsme se zašli podívat. Byli jsme jediní, kteří přišli pěšky. Hned při vstupu nás zastavila ochranka, a co prý máme v batozích. Když zjistili, že jsme turisti, tak do nich nahlédli jen letmo a pustili nás dovnitř. Při obhlídce obchodu nás překvapilo, že voda, limonády a další potravinové výrobky zde byly dražší než v malých obchůdcích v okolí hotelu. Při placení se však objevil problém – nebrali dolary. Brali jen místní měnu – šekely. Naštěstí vzali alespoň platební kartu. U drobných obchodníků braly zase dolary raději než šekely.

To že Izrael je rozdělen bezpečnostní bariérou je všeobecně známo. Tato bariéra v podobě vysoké zdi prochází i Jeruzalémem a k průchodu je nutno použít kontrolní body. Vlastní průjezd kontrolním bodem byl obvykle celkem rychlý, protože turisty zde nyní nekontrolovali. I přesto se před kontrolním bodem tvoří fronty a auta pomalu popojíždí, a toho využívají různí palestinští prodejci suvenýrů a silné kávy s kardamomem, která má sice zvláštní chuť, ale je dobrá. Prodejci obíhají okolo aut a neustále nabízí vybrané suvenýry. A často dokonce i levněji než v krámcích na tržnici. Zeď je ve městě převážně betonová, místy vysoká až osm metrů. Na mnoha místech je z Arabské strany i hodně do výšky pomalována rozličnými graffiti. Z nichž je mnoho politických a některé i protiizraelské. Obdobně i některé prodávané suvenýry (fotografie, potisknutá trička) by bylo možné hodnotit jako protiizraelské, ale neviděli jsme, že by to někdo nějak řešil.

Druhou stranou úzkých jeruzalémských uliček plných lidí s mnoha památkami jsou všudypřítomné vojenské a policejní hlídky vyzbrojené samopaly a přílbou ve speciálním batohu na zádech. Občas ulicí projde patrola, a v ní bývá jeden z vojáků vybaven i granátometem s náboji se slzným plynem. Dav se před nimi rozestupuje, ale i tak jdou tak blízko, že si na ně můžete sáhnout. Nikdo to ale raději nezkoušel. Kdo ví, jak by zareagovali. Ale zase na druhou stranu, někteří si klidně s turisty dělali i selfíčka, většinou ale na stanovištích, pokud byli na přesunu tak ne.

Pokud chcete ke zdi nářků nebo na Chrámovou horu, musíte projít bezpečnostním rámem a podrobit se prohlídce zavazadel skoro jako při nástupu do letadla. A na Chrámovou horu s sebou nesmíte mít žádný náboženský symbol či náboženskou knihu. Ani viditelný křížek na krku, alkohol, vepřové v konzervě či salám k svačině – vše musíte nechat před kontrolním bodem. My jsme měli problém i s objektivy k fotoaparátům. Na Chrámovou horu mohl jen jeden foťák a jeden objektiv na osobu. A nikoho nezajímá, kam si neschválené věci dáte. Zamykatelná skříňka samozřejmě k dispozici není, a navíc je východ z Chrámové hory jinudy, než je vstup. Proto se tu válí celé batohy a tašky turistů, kteří se pro ně po prohlídce oklikou vrací. Asi se tu nekrade. Nám naštěstí pomohl náš palestinský průvodce, který naše tašky s „nepovolenými“ objektivy přenesl k východu.

Pokud v některých dobrodružných filmech vidíte efektní honičky po střechách, tak to je teoreticky možné, protože střechy na sebe navazují a mnohde jsou i různé klenby přes uličky, takže lze přejít mezi bloky domů. Na některé střechy se lze snadno dostat, aniž by si to člověk uvědomil, že plocha hned vedle cesty je střecha baráku níže ve svahu s vchodem z vedlejší ulice. V dnešní době má ale mnoho majitelů své střechy oplocené masivními ploty s ostnatým drátem, takže jsou často neprůchodné.

V Izraeli jsme procestovali Jeruzalém, Betlém, Tiberius, Jericho, Nazaret, Haifu. A některá další zajímavá místa v jejich okolí jako třeba pevnost Herodium v Judské poušti, vybudované z dějin známým králem Herodem, jemuž se připisuje vyvraždění betlémských kojenců. Cestou k Mrtvému moři jsme si prohlédli vykopávky města Kumrán, kde se našly nejstarší náboženské svitky. Psát zde o dalších místech nemá smysl, protože jich bylo opravdu hodně a ani by se to sem nevešlo. Velmi zjednodušeně lze říci, že většina památek v Izraeli je náboženských. Občas jsem měl dojem, že nad každým místem, kde se stalo něco z bible, byl postaven kostel, chrám či bazilika nebo alespoň kaplička.

Mně osobně se asi nejvíc líbilo v Judské poušti, konkrétně v okolí hlubokého kamenitého údolí se strmými skalními stěnami Wadi Qelt. Tento Arabský název lze do češtiny přeložit jako Údolí smrti, protože zde teploty v létě dosahují až 60 °C. Na podzim ale bylo na skalách nad údolím i v údolí docela příjemně teploučko. Údolí vzniklo erozí a leží nedaleko cesty z Jeruzaléma do Jericha. V údolí se dochoval pravoslavný klášter svatého Jiří, který zde stojí již od roku 480. Klášter byl zničen Peršany, později částečně obnoven křižáky, ale do dnešní podoby byl vybudován až na konci 19. století řeckým mnichem Kolinikosem.

Pokud vystoupíte na nějaký kopec nad údolím a pozorně se podíváte do krajiny, najdete kromě zbytků původních akvaduktů z různých dob i zbytky různých opevnění, jejichž minulost však není téměř známa. A navíc na vrcholcích i v průsmycích uvidíte v krajině často bílé kříže, které slouží poutníkům na orientaci. Ukazují cestu nebo varují před strmými srázy.

Návštěva Izraele pro nás byla v každém případě nezapomenutelným zážitkem.

PS: v Mrtvém moři se fakt nedá plavat.

Příspěvek byl publikován v rubrice Izrael, reportážní fotografie, Zápisky z cest se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.