Rozhovor s Martinem Macíkem jr.

O víkendu 17. a 18. března proběhlo již čtvrté setkání s názvem Mogul Dakar Setkání pro příznivce Dakaru, každoročně pořádané Autodromem v Sosnové na místním autodromu nedalo České Lípy.

Na letošním setkání jsme viděli týmy Big Shock Racing, Tatra Buggyra Racing, Barth Racing, MRG Racing, Klymčiw Racing, South Racing a také třeba špičkový tým MKR Technology, který pro nejtěžší rally světa připravuje kamiony Renault i pro zahraniční závodníky, z nichž Holanďan Martin van den Brink se předvedl i na trati. Z Kopřivnice dorazil s asistenční Tatrou „Balai“ Tomáš Tomeček, úspěšný „samotářský“ závodník z Africa Eco Race. V depu bylo možné potkat první Češku, která dokončila Dakar – Olgu Roučkovou nebo dakarské nezmary Tomáše Ouředníčka s Davidem Křípalem.

V depu i na trati jsme potkávali taková zvučná jména jako například Martina Macíka – pilota kamionu, Martina Kolomého, Josefa Macháčka, Tomáše Tomečka, Tomáše Ouředníčka i motocyklistu Milana Engela nebo Olgu Roučkovou a ještě mnoho dalších jezdců. Většina z nich se také divákům předvedla na trati v několika exhibičních jízdách. A v tomto shonu si na nás udělal čas pilot kamionu LIAZ na krátký rozhovor.

Posádka Martin Macík – řidič, František Tomášek – navigátor, Jan Mrkva – mechanik a jejich liazka Franta vybojovali na letošní Rallye Dakar výbornou 5. pozici v celkovém poli kamionů. Z poslední etapy mají 2. místo. Za jejich Big Shock Racing tým nastoupil ještě dakarský nováček Jan Brabec na Husqvarně, který obsadil 39. pozici mezi motocykly. Kdyby nedostal vysokou penalizaci hned v první etapě, mohl se umístit ještě mnohem lépe.

Letošní Dakar byl pro Martina již šestým absolvovaným. Poprvé jel jako navigátor Vlasty Vildmana, ale chtěl raději řídit, a tak svůj třetí Dakar v roce 2015 absolvoval již jako pilot kamionu. Ve svých 24 letech byl dokonce nejmladším řidičem kamionu, který se soutěže kdy účastnil.

Na Dakaru 2015 Ti bylo 24 let a byl jsi nejmladším pilotem kamionu na Dakaru.Kdys vlastně poprvé řídil náklaďák a jiné auto? Nemyslím tím, kdy jsi dostal řidičák…

Ono je to hodně propojené. Kamion jsem začal řídit, jakmile jsem získal řidičský průkaz, což bylo v roce 2008. Krátce poté jsem s tátou absolvoval pár menších soutěží a Silkway Rally jako navigátor a řidič přejezdů.

Pamatuješ si ještě svůj první závod a jak jsi dopadl? Na čem nebo v čem jsi vůbec závodil?

Já jsem začal závodit na motorce. Jezdil jsem menší endurové a cross country závody. Nic extra, spíš pro zábavu, protože táta na tyto závody jezdil s offroadovým autem. Motorka mi vydržela až do 14 let. Pak jsem se věnoval spíš škole a basketu. Pamatuji si ale, že někdy v mých 19 letech mě táta oslovil, zda bych nepomohl na 24hodinovce v Dobřanech. Neměli dost řidičů pro jednu menší buggynu, a tak jsem v 6 hodin ráno dorazil a dojel soutěž.

A jak to všechno začalo? Martinův táta kdysi vytáhl z kopřiv starou liazku, opravil ji a vydal se s ní do Afriky na Rallye Dakar, aby si splnil svůj sen. Zní to jednoduše? Ale tak to prý v rodině Macíků chodí… Teď Martinův táta auta staví a Martin mu je na závodech ničí.

Tvůj táta jel Dakar celkem sedmkrát, ty zatím „jen“ šestkrát, z toho dvakrát jako navigátor. Radil nebo radí Ti táta? A posloucháš ho?

Jasně že radil. Na začátku jsem neměl vůbec žádné zkušenosti a každá rada se hodila. Postupně se Dakar začal hodně zrychlovat, a tak se měnil i styl jízdy. To už se věci začaly měnit a dnes se s tátou bavíme hlavně o technických problémech a vylepšeních. Co se jízdy týče, jsou to spíše detaily, na které se táty zeptám, abych dostal další pohled na věc.

Co praxe navigátora, hodí se i řidiči kamionu? Posloucháš navigátora, nebo si prosazuješ svou?

Bezesporu! Byla to nejlepší cesta za volant. Víš, do čeho jdeš. Víš, jak je pro navigátora těžké hledat cestu, jak s ním ve vypjatých situacích komunikovat. Navíc jsem měl přesnou představu, co od svého navigátora budu chtít, a dokázal jsem ho vše naučit. Teď si na trati umíme pomoci, občas i zastavíme, řekneme si co a jak, společně najdeme cestu.

Počtvrté jako řidič na Dakaru a stále nejmladší – i v roce 2018, jaký je to pocit, být stále nejmladším řidičem kamionu na Dakaru?

Teď už to neřeším! Vlastně jsem to neřešil ani na začátku, jen jsem k závodům musel přistupovat s větším respektem právě kvůli zmiňovaným zkušenostem. Už si nepřipadám nejmladší, jde hlavně o počet Dakarů, které mám za sebou. Mezi nováčky už mě neřadí!

Letos jsme s napětím sledovali, jak si vedete na Dakaru. Výpadky oficiálních výsledků občas přiváděly vaše fanoušky až k šílenství. Tím, že se startuje postupně, a navíc se výsledky po dojezdu dalších závodníků dost měnily, přicházely nepravidelně a ještě k tomu ten časový posun, tak jsme na výsledky často čekali až do velmi pozdních hodin. A čekali jsme, až projedete kontrolními body. A teď ty nervy, když jste nebyli tam, kde jsme vás chtěli mít! Jak jste toto prožívali vy?

Pro nás je to úplně jiné. V daný moment neřešíš kolikátí jste, ale snažíš se prostě dojet co nejrychleji do cíle. V případě, že máte technický problém, opravujete a občas se prostě snažíte jen přežít. Tyto pocity se těžko popisují, protože to zažiješ opravdu jen na Dakaru, nejtěžším závodě na světě. Chápu, že třeba moje rodina doma trpí, když přesně neví, co s námi je. Pokud je to, jak říkáš, je to vlastně krásné, protože máme spoustu fanoušků, kteří jedou s námi, sledují zprávy, fandí a drží palce! Jejich podpora nás posouvá dál.

Na internetu jste začali v podstatě novou éru zpravodajství o Dakaru – nazval bych to multimediální Dakar. Několikrát jste živě vysílali své zážitky z jednotlivých etap. Pro nás, fanoušky to bylo velmi zajímavé a vždy jsme na to čekali. Vaše zážitky byly mnohem zajímavější než oficiální zpravodajství.

Jak jste pociťovali podporu fanoušků, těch na trati i těch u internetu? Pomáhá vám?

Určitě! Na trati je to jiné, tam jsou lokální fanoušci, temperamentní, hrozně ochotní a prostě bezvadní. Ti na internetu jsou ale převážně z domova, a to je vždy trochu jiné, více osobní. Proto jsme dělali zpravodajství v podobě živých přenosů na sociálních sítích, aby mohli aspoň na dálku zažít tu atmosféru a představit si, jak Dakar v reálu vypadá. Každý rok se snažím posunout komunikaci s fanoušky o krok dál, aby si s námi Dakar pořádně užili. Není to jednoduché, protože další rok už to samé začnou dělat i ostatní, ale my si vždy poradíme a vymyslíme zase něco nového!

Vnímáš vůbec diskuze na internetu, když někde jedeš? Nemáš spíše jiné starosti?

Vůbec ne, není na to čas, dokážu vás pouze informovat a předávat zážitky, reagovat už moc nejde.

Řada jezdců letos měla problémy s vyhledáním WP – jak jsou značeny v itinerářích a jak vypadají skutečně? Jsou viditelné z dálky, nebo až když jste u nich? Předpokládám, že v dnešní době jejich GPS souřadnice budou v itineráři asi přesné.

WP neboli waypoint je pouze imaginární bod, který není viditelný zrakem. Je napsaný v roudbooku u daného kilometru, takže víte, že ho musíte na daném místě najít. Je jich rovnou několik. WPE, WPS, WPC, WPM atd. Každý má jiný průměr kružnice, ve které vám pípne v kabině skrze přístroje. A zároveň u některého naskočí šipka, jakmile jste třeba 300 metrů od něj.

Letošní Dakar byl velmi náročný a mnoho posádek jej nedokončilo. Vypadalo to, že byl náročnější než předchozí ročníky.

Tento Dakar byl nejnáročnější v Jižní Americe od roku 2009. Není to jen můj názor, stejně to vidí i ostatní zkušenější závodníci. Takový ale Dakar má být, byl jsem za něj rád!

Co pro vás bylo letos nejtěžší?

Myslím, že 9. nebo 10. etapa, kde jsme zapadli v bahně se dvěma proraženými pneumatikami. Ten den jsem řídil přes 16 hodin a byl jsem na plech.

Jak se Ti i přes to celkově líbil?

Já jsem spokojený, měl vše, co se od Dakaru čeká. Nemám snad jedinou výhradu. Vždycky se něco přihodí. Záleží jen, kolik máte štěstí a jak rychle dokážete vyřešit nečekané situace.

Stravujete se na Dakaru sami, nebo v „závodce“?

Organizátor zajišťuje během závodu kompletní stravování. Obrovská polní restaurace se vším, co tě napadne. Snídaně trochu dřou, ty nejsou nic moc, ale večeře pecka. Steak, hranolky, mořské plody, rýže, ovoce, pivo, prostě všechno.

Jak velký tým jezdí na Dakar?

Celkem nás teď bylo 25. Posádky, 8 mechaniků, řidiči, novináři a vedení týmu.

A ještě si nemohu odpustit jednu „ekologickou“ otázku: Co se děje s plastovými a dalšími zbytky aut, která po trase zůstanou?

Organizátoři po skončení závodu procházejí celou trať a dohlížejí, aby tu nezůstalo nic, co sem nepatří. Od nás snad nic neodpadlo, a pokud ano, určitě to má nějaký místňák u sebe v obýváku. Nemyslím si, že se jedná o nějakou ekologickou pohromu. Okolo tohoto tématu se vedou nekonečné debaty, hlavně v EU, ale podle mě bychom se měli zaměřit na podstatnější problémy.

LIAZ je dnes již mrtvá značka, vy používáte nejspíše jen podvozek a ostatní díly jsou jiné. Proč zůstáváte stále u této značky?

Je to ale česká značka! To se nám líbí. Na Frantu je spolehnutí, zvládnul Dakar jako pátý nelepší kamion. Jinak auto má z liazky pouze kabinu, nic víc. Zbytek je komplet naše stavba a díly máme z celého světa. Navíc dokud se neobjeví zajímavá podpora od jiného výrobce, nemá smysl někomu dělat marketing zadarmo.

A proč se Franta jmenuje právě Franta?

V dílně musíte každý vůz nějak nazývat. Navíc každý dává svému speciálu přezdívky. My jsme si řekli, že jsme Češi, tak to bude Franta! Neboj, už stavíme nový stroj a bude mít i nové jméno!

Baví tě ještě řídit, nebo už je to rutina – profese?

Obojí. Závody mě baví, stále se děje něco nového, protože Frantu neustále zdokonalujeme. Na silnici je to samozřejmě nuda. Samá omezení a žádný tempomat.

Nemáš toho někdy dost? A jak dlouho Ti to pak vydrží?

Někdy ano, ale mám silný morál, když něco chci, udělám pro to hodně. Dokud mě to bude naplňovat, budu u toho. Jakmile si dokážu, co chci, půjdu zase dál.

Máš při závodění strach?

Samozřejmě. Bez strachu bychom se někde zabili. Není to klasický strach, spíš respekt, který tě drží v pozoru, abys neudělal chybu.

Co říkají závodění doma – maminka, přítelkyně?

Podporují mě! Nebo se o to minimálně snaží. Jsou doma v nervu, nelíbí se jim to, ale je to moje volba.

V sobotu 8. září máte přijet do Pilníkova na den obce. Už jsi o Pilníkovu někdy slyšel? Trefíte tam?

Pár let jsem navigoval nejtěžší závod na světě, jasně že trefím. Nicméně Pilníkov neznám, ale rád poznám.

Děkuji za rozhovor a nejen já se těším na setkání s vámi třemi v Pilníkově.
Kromě Martina Macíka ještě přijedou do Pilníkova i Jan Brabec a David Pabiška.

Příspěvek byl publikován v rubrice Auto-moto, reportážní fotografie, sportovní fotografie se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.