Před časem jsem na Internetu nalezl toto vyprávění pamětníka, pilníkovského učitele, pana Miroslava Procházky datované rokem 1957. Bohužel se mi ho nepodařilo kontaktovat (původní odkaz nemusí být funkční), ale snad by mu zveřejnění jeho vyprávění zde nevadilo a nebo si vyprávění přečte a třeba se mi i ozve.
V Pilníkově byla pouť. Na náměstíčku před školou stál řetízák, houpačky a střelnice. Majitel se dostavil do školy, a když obdržel souhlas s docházkou svých čtyř dětí, šeptem řediteli sdělil: „Víte, Týna už druhým rokem sedí v šesté třídě… Nemohla by postoupit?“ „Uvidíme, uvidíme,“ vyprovodil ho říďa ze dveří. Malá škola má malý učitelský sbor. Sešli jsme se a přemítali, jak dáti zákonu a doplňující vyhlášce průchod. Třídní učitelka vzala žákyni vandrovní knížku, do níž se podepisovali učitelé na předcházejících štacích. Horlivě jsme v ní listovali. Poté bylo rozhodnuto.
Ustavena byla zkušební komise a kandidátka postupu do vyšší třídy, Kristýna Divíšková zasedla s tlukoucím srdíčkem k pokusu o úspěšnou klasifikaci. Psala diktát, upamatovala se na báseň ze třetí třídy Cestička k domovu a k vyprávění si zvolila příhodu „Jak nám hořela maringotka a ukradli nám kouzelnou slepici“. Mně jako češtináři ještě přiznala, že nečte: „Nemám čas, odlévám broky a tvaruju růže.“
Byl jsem spokojen i jako zkoušející tělocvikář. Šplhala jako veverka, kotoul vpřed i vzad provedla ladně – pak šla na přeskok. Požadoval jsem roznožku na koze našíř. Rozběhla se srdnatě, na můstku zamhouřila oči a švih. Při letu mě objala, porazila a zahučeli jsme do žíněnky.
Testíky z dějepisu i ze zeměpisu byly hodnoceny průměrně, na žádost kolegyně, ať zazpívá lidovou píseň, zapěla „stejně jako žluté květy šafránu, voní tvoje vlasy, Kristýnko…“ měla krásný čistý hlas. Z přírodopisu bezpečně mezi vycpaninami určila vrabce polního, odmítla však při laborce pitvat žížalu.
Školu po celý týden navštěvovala s chutí a pravidelně. 30. června si Kristýna řečená Týna nesla ze školy vysvědčení. Prospěla, byla v sedmým nebi, celá zářila.
Odpoledne na pouti vyhrávali samé veselé písničky. Příjemný večer nás učitele přilákal na pouť, ke kolotoči. Najednou křaplavý hlas amplionu oznámil: „A nyní, vážení, dvě mimořádně prodloužené jízdy zdarma pro učitele… Račte nastupovat!“ Lítali jsme až nad střechou školy. Ubíhala léta kantorské služby. Je zase pouť a můj vnuk právě slézá ze „zvířecího kolotoče“. Paní ve slušivých šatech, s prsteny a náramky na rukou, odmítla pětikorunu, kterou Mireček proskotačil jako kovboj na strakatém mustangu.
„To je dobrý… pane učiteli. Nepojedete ještě příští jízdu?“ Zčervenal jsem jako rajský jablíčko – a šlehla mě vzpomínka na jízdu zdarma léta páně 1957. „Bože, Týno, jste to vy?“ Byla to Kristýnka – písnička mého mládí. A potatila se, že?
Na řetízák už nemám odvahu.
Miroslav Procházka
