V červenci roku 2005 při putování po Slunečním pobřeží jsem „narazil“ na městečko Nesebar. Ačkoli stará část města se snaží zachovat si starobylý charakter, je všude vidět orientace na turistický průmysl. Domy se sice svým vzhledem tváří jako středověké, jsou ale obvykle stavěny ze železobetonu, který je někdy špatně maskován. Všude také stojí auta místních obyvatel, a tak je těžké najít nějaké hezké stylové zákoutí, kde by nerušila auta a třeba satelitní talíře.
Pokud chcete nasát atmosféru městečka bez turistů, musíte si přivstat. Turisté do Starého města přichází až po osmé hodině, takže před osmou si městečko žije svým vlastním životem a očekáváním turistů. Všude se uklízí, připravují se stánky a venkovní sezení u kaváren. Uklízející majitelé obchůdků a restaurací na sebe pokřikují a gestikulují. A když budete mít štěstí, můžete potkat také starší obyvatele v typickém černém místním oblečení. A když je pozdravíte, třeba se s vámi dají do řeči, jako se to stalo mně.
Mimochodem v některých kavárnách a restauracích se domluvíte i česky – buď obsluhují brigádníci hovořící česky nebo slovensky, nebo jsem také narazil na absolventa zemědělské fakulty v Praze, který zde vlastní malou restauraci s rybími specialitami. Proč studoval vysokou zemědělskou mi ale nevysvětlil…
Tyto chlapce jsem potkal brzo ráno na pláži na Slunečním pobřeží. Vypadali velmi spokojeně, a když mě viděli s foťákem, dožadovali se vyfocení a takto sami zapózovali. Mluvili spolu tuším srbsky, ale už si nepamatuji odkud byli. Nikdy potom jsem je již nepotkal… Třeba se sem někdy podívají, poznají se – a třeba se i ozvou.
